Tereza

Už na základní škole jsem měla šikovné ruce. Možná po babičce, která byla švadlena a kromě oblečení vytvářela různé krásné věci. Lásku k tvoření jsem zřejmě zdědila po ní. Bavilo mě šití oblečků na panenky, později háčkování a pletení.

Na střední škole jsem si ušila šaty na ples, pletla si svetry a také vytvářela náramky a náhrdelníky z korálků, které zůstaly ještě po babičce.

Zjistila jsem, že se při ručních pracích dokážu báječně odreagovat od každodenních starostí, vyčistit si hlavu a přitom vytvořit něco krásného, užitečného či praktického.

Když byli mí 2 synové malí, tak jsem ruční práce odložila stranou. Nebyl na to čas, nálada a také prostor. Jejich všetečnému šmejdění by zcela jistě neunikly jehlice na pletení, háčky, jehly a podobné, malým prckům nebezpečné věci.

Když trochu povyrostli, seznámili se při návštěvě dětské ozdravovny s tvořením z korálků. Kluky to bavilo, a tak jsem nakoupila ve firemní prodejně potřebný materiál a věnovali jsme se výrobě dárků pro babičky.

Kluci mají oba dva atopický ekzém, jejich kůže nesnáší umělé materiály a já jsem narazila na problém, že jsem nemohla sehnat pěknou, polo teplou čepici z bavlny. Nakoupila jsem tedy bavlněnou přízi a metodou pokus/omyl jim čepici uháčkovala. Pro malé děti – jak jinak – nejen obyčejnou, ale s motivem zvířátko. Když už jsem byla v tom háčkování, vrhla jsem se na tvoření nejen čepic a klobouků, ale i různých zvířátek.

Starší syn, vida, že pracuji s háčkem, se o toto začal, k mému nemalému překvapení a radosti zajímat, a tak jsem ho naučila alespoň základní řetízek. Uháčkoval sobě náramek a pro plyšového pejska „obojek“. Pak to samé i pro mladšího brášku a kamaráda. Zjistila jsem s velikým povděkem, že mu to přináší nejen radost, ale získává tím do rukou cit a zručnost.

Kde se bere přesvědčení, že kluci a ruční práce nejdou dohromady? V dnešní společnosti rovných příležitostí by to nemělo být nic, za co by měl kluk stydět. Já si jako malá hrála především s autíčky, tak proč by kluk nemohl zkusit háčkovat?

Starší syn (10 let) pomalu, ale jistě přechází do puberty. Snad jediné, co ho teď zajímá, je – jak jinak mobil a počítač….

A pak jsem s mými dvěma kamarádkami navštívila veletrh ručních prací v Německu – o tom podrobněji až jindy. Důležité je, že díky tomu se nám dostala domů sada na výrobu polštáře tapiko – vyšívání háčkem. Koupila jsem synovi oblíbený motiv – sovu…. Doufala jsem, že ho to zaujme a opravdu jsem se nemýlila. Sadu otevřel, práci si vyzkoušel, a od té chvíle den po dni, řadu po řadě, pracuje na výrobě. Už se oba moc těšíme, až bude polštářek hotový, přišijeme zadní díl a umístí si ho v pokojíčku.

A mladší syn (7 let) - ten už se nemůže dočkat své vlastní sady tapiko, kterou si vybral. Chystám se, že mu ji koupím za odměnu za vysvědčení. 

Gabriela

Opravdu dost těžko bez toho, aby člověk nebyl dlouhodobě přetažený a nehroutil se z totálního nervového vyčerpání :o)

 Za svobodna, bez manžela a dětí jsem si našla chvilku na různé koníčky včetně šití, malování obrázků na sklo. Po svatbě, s přibývajícími povinnostmi a dětmi to šlo stále hůř, až nakonec jsem se dostala do situace, kdy se věnuji jednomu, druhému, třetímu, čtvrtému dítěti nebo manželovi, domácnosti a dalším pracovním povinnostem (nejlépe všem a všemu najednou) a pro sebe nemám takřka ani minutu.

Někdy člověk prostě MUSÍ něco změnit, aby se zcela nezbláznil, a tak jsem se, zřejmě právě díky mým dvěma skvělým kamarádkám, odhodlala. Poprvé, po skoro 13ti letech, kdy jsem prakticky nikdy nebyla sama, jsem si dovolila ponechat všechny 4 děti napospas tatínkovi a odjela s kamarádkami na veletrh ručních prací do Německa (o tom někdy později).

Mezi ty nej patří určitě:

• Tapiko (vyšívání háčkem)
• Křížkové, gobelínové a další vyšívání
• Vyšívání „korálkových“ obrázků
• Šatičky pro panenky aneb „dress your doll“

V čem spočívají největší výhody výše zmíněných ručních prací?

• Zabavíte děti i sebe
• Zapomenete na problémy běžného dne
• Relaxujete
• Děti posílí zručnost, motoriku, propojí obě části mozku (což ocení zejména maminky různých – dys…ků.), naučí se trpělivosti a udrží lépe pozornost (ocení jistě nejen maminky hyperaktivních dětí :o)
• Výsledkem bude trvalá hodnota => kobereček, polštářek, dečka, záložka, obrázek, kterým si děti vyzdobí pokojíček, byt, nebo se stane skvělým dárkem pro babičku nebo dědečka.

Testováno na dětech :o))

Tvořím, tvoříme, zkuste to s námi!

Hanka

Ráda tvořím a u toho ráda poslouchám vyprávění z televize nebo rádia. Přemýšlela jsem s čím začnu, aby mě to bavilo, bylo z toho „něco“ užitečného a stíhala jsem i šrumec kolem dětí. Pletení jsem se bála, přeci jen jehlice jsou ostré, byt malý a děti divoké. Tak tedy obšívání korálků. Miluji korálky!  Nakoupila jsem sadu na obšívání tmavě modré rivolky, že ji obšiju oranžovými TOHO rokajlové korálky. Všechny tři děti mě obstoupili a koukali se co to dělám. Po pěti minutách kdy se mi nepodařilo ani navléknout speciální jehlu a třikrát mi vysypaly korálky na zem,  jsem obšívání vzdala a je uložené v krabici. Takto se do krabice dostalo háčkování, musí se při tom totiž počítat oka a to při  hlášení „ Mamí, potřebují napít“ nejde.

Tak tedy malování podle čísel, pro všechny děti a pro mě. Jedna dcera omylem vymalovala vzor- takže jí stékala barva, druhá měla černé období a tak jsou všichni papoušci černí a syn na drahé omalovánky vylil barvu mojí i dcer, tedy se následně všichni poprali.

Malování tedy putovalo také do krabice.

Ale nevzdala jsem se. Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi za mlada děla kobereček z tapika. Zajásala jsem to by mohlo být to pravé.  Našla jsem si na webu sadu a objednala. Ale asi jsem byla mimo, objednala jsem si sadu na Gobelín!  Mám ráda vyšívání, řekla jsem si tak proč by ne. Nic se nestalo. Já ráda vyšívám, tak si udělám obrázek tzv. půlkřížkem neboli gobelínovým stehem. Ratolesti chtěli také. Takže jsem přiobjednala vyšívání křížkem a jeden zimní večer jsme začali. A opět to nebylo ono. Pořád navlékat jehly, přešívat, párat a pořád dokola. A tak jsem objednala kobereček tapiko.